Petr Čajka: Od florbalu do hokejové reprezentace

Libor Kult, Kateřina Kundertová | 19.07.2018 | |

Petr Čajka: Od florbalu do hokejové reprezentace

K a d a ň - Narodil se v Kadani, kde také poprvé vkročil na led. Jenže i díky tatínkovi zvítězil u Petra Čajky nejprve florbal. Preference změnilo až stěhování do Prahy, kde začal v Letňanech hrát hokej a dohánět manko na vrstevníky. Povedlo se. Dnes je z něj mládežnický reprezentant, který v dubnu hrál na světovém šampionátu osmnáctiletých, válí ve Švýcarsku a volné chvíle tráví znovu v Kadani, kam se celá rodina přestěhovala.

 

Petře, jak je to s vašimi hokejovými začátky?
„Jako úplně malý jsem ve čtyřech pěti letech začínal s florbalem. Tady v Kadani na zimáku jsem poprvé obul brusle, protože můj bratranec Honza Prokop hrál hokej. Nakonec tu u hokeje zůstal a teď hraje v Chomutově. My jsme se jako rodina museli kvůli taťkově práci přestěhovat do Prahy, kde jsem potom asi ve druhé třídě začal s hokejem organizovaně.“

To jste měl proti spoluhráčům asi trochu nevýhodu, ne?
„Je pravda, že jsem začal později, takže jsem měl velké problémy hlavně s bruslením pozadu. Kluci, kteří hráli hokej třeba o tři roky déle, jezdili cvičení pozadu a já jezdil popředu. Postupem času jsem se do toho nějak dostal, ale s vrstevníky jsem se srovnal až někdy v deseti nebo jedenácti letech. Do té doby jsem hrál za letňanské béčko, ale kluci, kteří byli stejně staří a které jsem znal, hráli za áčko.“

Jak jste nedostatky doháněl?
„Hodně mi pomohlo, že jsem dělal spoustu věcí i mimo tréninky. Trávil jsem hodně času na veřejných brusleních nebo na výběrech, například na hokejové akademii s panem Pytlíkem. To mě hodně posouvalo a bavilo mě to. I když mi tréninky dělal taťka, bral jsem to automaticky, vozil jsem branku nebo dělal slalom mezi rukavicemi. Dneska jsem mu za to hrozně vděčný, protože taťka nikdy hokej nehrál. Spíš se věnoval v Chomutově takovému hobby florbalu.“

PETR ČAJKA SI NA MS U18 PŘIPSAL BĚHEM
SEDMI ZÁPASŮ TŘI BODY (1+2)

Co vás nakonec vedlo ke změně sportu?
„Hokej je v Praze asi populárnější než florbal. Když jsme tam přišli, začal jsem chodit do školy v Brandýse a našel si kamarády, kteří hráli hokej. Nejbližší klub byly Letňany, kam jsem to šel jednou zkusit s taťkou a hrozně mě to chytlo.“

V Letňanech nedávno ukazoval Jakub Vrána Stanleyův pohár. Potkávali jste se tehdy v stadiónu?
„Zažil jsem jenom trenéry, kteří ho trénovali – pana Zavadila s panem Rouskem. Bohužel jsme se nepotkali, protože on hrál o dva nebo tři roky nahoře a já jsem pořádně neuměl ani bruslit pozadu, takže jsem hrál i níž, než jsem měl. Play-off NHL jsem prožíval, protože jsem k němu i vzhlížel. Trénoval společně s Vencou Karabáčkem a panem Zavadilem i mimo Letňany, kam jsem se k němu dostal na soukromě tréninky i já. Určitě to byl jeden z mých oblíbených hráčů, když jsem dospíval.“

Z Letňan vedly vaše kroky do pražské Sparty. Kdy se váš první přestupu uskutečnil?
„Někdy ve čtvrté nebo páté třídě jsem přestoupil s hodně klukama. Šlo například o Vojta Kropáček, Jakub Vojnar nebo Lukáš Rousek. Byla to jenom otázkou času, kdy si větší klub všimne lepších hráčů v malém klubu. V osmé třídě jsme vyhráli mistrovství republiky, tuším, ve Zlíně.“

V létě 2014 jste se přesunul podruhé v kariéře a rovnou do zahraničí. Jak jste se k angažmá ve švýcarském Oberthurgau dostal?
„Vzniklo to vlastně na veřejném bruslení a kempech, kde si mě všiml jeden pán, který přišel za mým taťkou. Říkal mu, že se hraje dobrý hokej i ve Švýcarsku, vysvětlil mu celý postup, jak to tam chodí s licencí. Člověk tam musí hrát pět let mládežnický hokej, aby dostal licenci a nebyl brán jako cizinec pro dospělý hokej. Bylo mi v tu dobu třináct let. Řekli jsme si, že je to jedna z možností. I když jsem Spartu miloval, něco mě do ciziny táhlo. Prostě jsem si to chtěl zkusit. Asi na tom má kousek podílu i puberta – být bez rodičů. (usmívá se) Prošel jsem zkouškou a chytli jsme se i s mým kamarádem. Všechno se seběhnulo hrozně rychle. Než jsem se nadál, už jsem tam bydlel. Výhoda byla, že je to poměrně blízko. Dá se tam za sedm hodin dojet, takže u mě mohli rodiče druhý den být, kdyby se něco stalo.“

Po soustředění dvacítky v Salcburku Petr Čajka odehrál v Brně dva zápasy proti "svým" Švýcarům

Takže druhého Čecha v týmu Viktora Kozáka jste znal už předtím?
„Ano, hráli jsme spolu ve Spartě, naše rodiny měli velmi dobré vztahy. Když týden před zkouškou zavolali mému taťkovi, že by potřebovali obránce, Viktor mu přišel jako nejlepší a byl také ochotný tam jet. Taky ho lákalo jít do ciziny, takže jsme šli spolu a uchytili se. Byl jeden z nejlepší roků ve Švýcarsku – velké dobrodružství a společné cesty na trénink.“

V zámoří bydlí mladíci v rodinách. Funguje to ve Švýcarsku stejně?
„I tady jsem bydlel v rodinách, což mi nedělalo až takové problémy, protože jsem odjakživa byl dost samostatný. Mám mladšího bráchu, s kterým byla mamka doma a taťka třeba v práci. Anglicky jsem na tom byl dobře, němčinu jsem měl ve škole jenom jeden rok, moc mě nebavila a ani jsem ji moc neuměl. Rodina, kde jsem byl, vůbec anglicky neuměla, mluvili jenom německy. Začátky byly tím pádem hodně zvláštní, ale měl jsem hodně soukromých hodin němčiny, takže jsem zhruba za půl roku základní věci zvládal. I v rodině jsem byl s mým kamarádem, což bylo super, protože jsme si mohli popovídat a navzájem se podpořit. Přibližně jednou do měsíce za mnou jezdili rodiče, což mi taky pomohlo. Teď už třeba vůbec nevnímám, když jsem tam tři měsíce sám.“ (usmívá se)

Jak jste vzhledem k jazykové bariéře zvládal začátky ve škole?
„Ze začátku jsem nebyl zapojený do všech předmětů. Matematika, angličtina a takové předměty byly v podstatě stejné, takže ty jsem měl normálně. Ale na němčinu, dějepis nebo zeměpis je němčina důležitá, takže jsem trávil čas pilováním němčiny se soukromou učitelkou. Asi po půl roce jsem se připojil do normální výuky. Bylo to těžší, neměl jsem nejlepší známky, ale i to mě připravilo dál do života.“

Zkuste popsat, jak se liší výuka u nás a ve Švýcarsku. Která škola vám dala víc?
„Víc mi dala asi česká škola, protože tady máme fyziku od šesté třídy do deváté a chemii potom od sedmé do deváté. Tohle všechno mají ve Švýcarsku dříve v šesté a sedmé třídě. Já jsem přišel až do osmé, takže jsem se to musel učit zpětně. Jediné, co jsem se tam hodně učil, byla matematika nebo geometrie, což bych se naučil i tady. Takové celosvětové nebo české dějiny jsem se všechno naučil v Čechách. Švýcarská škola mě připravila do života hlavně díky jazykům, ekonomice a politickým věcem, které jsem se učil až teď v prváku a druháku.“

PETR ČAJKA ZÍSKAL S JUNIORY ZUGU
NA JAŘE 2018 BRONZOVOU MEDAILI

Jak střední škola v zemi helvétského kříže vypadá?
„Je trošku jiná než u nás. Po deváté třídě člověk čtyři roky dělá školu a do toho chodí pracovat. Školu dělá v zaměření, ve kterém pracuje. Dva dny se chodí do školy a tři dny do praxe. Já jsem si vybral obchodku jako všichni hokejisti, takže jsem byl dva dny ve škole, a pak tři dny ve virtuální práci. Byli jsme v kanceláři, dělali různé výpočty a spolupracovali s dalšími čtyřiceti fiktivními firmami po celém Švýcarsku. V Zugu, kde jsem teď hrál, je škola rozdělaná na dva a dva roky. Já jsem úspěšně dokončil první cyklus, takže mám nižší maturitu. Dělal jsem zkoušky ze tří předmětů – počítače, němčina a politika s ekonomikou. Dostali jsme šedesát minut a desetistránkový test, který jsme museli vyplnit, k tomu pak byly ještě ústní zkoušky. Bylo to náročné, musel jsem se dost připravovat. Za dva roky mě čeká už klasická maturita.“

Nezačal jste po čtyřech letech ve Švýcarsku přemýšlet primárně v němčině?
„Už myslím spíš v němčině, protože už nemám v týmu žádného Čecha, s kterých bych si mohl pokecat jako dříve s Viktorem. Rok, co jsem byl Rapperswilu, byl se mnou další Čech – Fanda Řehák, který teď hraje v Klotenu. Teď už celý den trávím s hokejisty ve škole, v práci nebo na tréninku v němčině. Už nepoužívám angličtinu ani na komunikaci s trenéry.“

Švýcarská reprezentace vás nelákala, když jste na šanci v té české čekal?
„Reálné by to asi bylo, kdybych se tam měl oženit a získat švýcarský pas. Já se k tomu nepřikláním, protože jsem hrdý, když můžu oblékat český národní dres. I když mám Švýcarsko rád, dobře se mi tam hraje i žije, pořád jsem doma v České republice.“

Teď už jste stabilním členem národních týmů a máte za sebou mistrovství světa osmnáctiletých v Rusku. Jak turnaj s odstupem hodnotíte?
„Byl to můj sen, abych se tam dostal. I když se nám nepodařilo semifinále a boj o bronz, bylo to krásné. Ani s odstupem času nedokážu říci, čím to bylo. Amerika je kvalitní soupeř, vyřadila nás v semifinále a není moc o čem diskutovat. V posledním zápase už byly přeházené lajny, Švédové chtěli více. Bohužel to musím takhle říct, ale měl jsem pocit, že se hodně našich individualit snažilo něco dokázat. U Švédů to tak nebylo, takže nakonec brali medaili, ale i čtvrté místo je na Česko docela úspěch.“

Nejbližší reprezentační akcí, které se Petr Čajka zúčastní, bude turnaj čtyř zemí ve Švýcarsku

Váš spolubydlící z pokoje Jakub Lauko ale říkal, že Švédové byli nejhratelnější za celou dobu, co proti nic nastupuje. Potvrdíte to?
„Co znám Švédy, byli určitě nejslabší, protože jim chyběl například Adam Boqvist. Ve všech zápasech předtím jsme měli šanci tak do poloviny zápasu. Oni nám potom odskočili fyzicky a po všech stránkách. Určitě byli hratelní, ale nám se to poslední zápas nesešlo a dělali jsme hodně systémových chyb. I když byli nejslabší, co jsme je znali, stačilo to, aby nás porazili.“

Vy jste se ve čtvrtfinále s Kanadou podílel na obou českých gólech, když jste jeden vstřelil a na jeden přihrál. Odehrál jste zatím nejlepší zápas kariéry?
„Asi to byl můj nejpovedenější zápas. Šli jsme do duelu jako outsideři a nikdo nám moc nevěřil. Troufnu si říct, že nás Kanada i trochu podcenila. Zápas nám vyšel jako týmu. Mně se povedlo jeden gól dát a na druhý přihrát, v jiném zápase by se to povedlo někomu jinému.“

Teď už patříte do dvacítky, se kterou máte za sebou první akci. Láká vás šampionát hodně?
„Každý to má stejně – je to obrovská motivace a každý se tam chce podívat. Uvidíme, jak na tom budou tahouni týmu, jako je například Filip Chytil. Jestli budou v tu dobu hrát NHL a uvolní se pár míst. Jsem motivovaný dost a udělám pro to všechno.“

Nastoupil jste proti Švýcarům, další akce vás čeká s devatenáctkou právě v zemi, kde hrajete. Jaké jsou pro vás zápasy proti hráčům, které znáte z ligové soutěže?
„Je to zvláštní. Mám tam spoustu kamarádů a znám je ze soutěže více než kluky, se kterými hraju, protože je tam vidím celoročně. (usmívá se) Je to hezké, když před zápasem vznikne nějaká motivace a sázky. Pak po zápase přijde i nějaké posmívání, které k tomu patří.“

Už jste musel nějaký úkol plnit?
„My jsme s nimi prohráli jenom jednou – v přípravném zápase před Memoriálem Ivana Hlinky. Já jsem kvůli tomu celý rok nemohl nosit žádné české mikiny nebo trička. Musel jsem dodržovat švýcarský režim.“ (vypráví oblečen do českých barev)

Spolubydlícím Petra Čajky na reprezentačních akcích je chomutovský Jakub Lauko

První tři roky ve Švýcarsku jste pokaždé měnil působiště. Bylo to hodně složité?
„Každým rokem to byl větší a větší klub, což mě táhlo kupředu. S Oberthurgau jsme skončili asi předposlední a nevěděl jsem, jak to bude dál. Rozhodující byl přesun Franty Řeháka z Davosu, kde hrál první rok, do Rapperswilu, kam s ním šel i jeho trenér. Říkal, že je to skvělý trenér a měl by o mně zájem. Každý přesun obnášel i změnu rodiny a školy. Rodina v Rapperswilu byla skvělá, ze začátku mě vozili i na zápasy, ale měli malého syna, takže jsem jim říkal, že to zvládnu i sám. Bylo to půl hodiny od Curychu, kam jsme jezdili na oběd nebo se dívat na hokej. Když jsem přestoupil do Zugu, bydlel jsem u nich ještě rok, ale bylo to hodinu vlakem, takže se všechno stávalo náročnější a náročnější. Proto jsem se rozhodl bydlet druhý rok v Zugu.“

Čeká vás třetí rok v Zugu, kde už jste nakoukl i mezi seniory. Jak vidíte svou budoucnost?
„Pokud odehraju aspoň deset zápasů za juniory, už budu mít švýcarskou licenci a nebudu cizinec. Do budoucna bych tam chtěl i hrát dospělý hokej. Líbí se mi tamní životní styl, takže si dokážu představit, že bych tam zůstal raději, než se vrátil za prací do Česka. Švýcarsko má hrozně krásnou krajinu. Hlavně hory, kam jsme jezdili lyžovat. Lidé jsou tam hodní i zlí, jde o to, odkud jsou, protože jedna čtvrtina jsou cizinci. Občas potkám někoho, kdo nesouhlasí s tím, že jsem Čech a jsem tam, takže padnou i narážky na imigranta. Ale já jsem obklopený v podstavě jenom lidmi kolem hokeje a školy, kteří mi vyšli v mnoha ohledech vstříc. Myslím, že tam je i dobře placená práce, takže si dokážu představit, že tam zůstanu. Aktuálně mám tři možnosti – Švýcarsko nebo americkou a kanadskou juniorku. V Americe bych nastupoval za Waterloo Black Hawks, kde hrál i Matěj Blümel. V Kanadě by šlo o Erie z OHL. Teď to ještě nechávám volné. Žádnou smlouvu podepsanou nemám. Mám ještě čas, takže se poradím s agentem, co pro mě bude nejlepší cesta. Buď můžu hrát seniorský hokej v Zugu nebo jít více na oči do Severní Ameriky. Myslel jsem i na to, že Kloten s Fandou Řehákem spadl do druhé nejvyšší soutěže, takže bychom si proti době mohli zahrát v juniorce i mezi dospělými, kde bych hrál za béčko. Teď bych se na místě nedokázal rozhodnou. Každá cesta má svoje plusy a mínusy.“

Co vám dva zápasy v NLB ukázaly o seniorském hokeji?
„Byl to úplně jiný hokej. Bylo to těžké, ale jsem hrozně rád za šanci. Naskočil jsem kvůli zranění jednoho cizince. Navíc tam byl nový švédský trenér, se kterým se máme navzájem rádi. Kdybych příští rok zůstal, mohl bych dostávat šanci pravidelně, přestože můžu ještě dva roky hrát juniorku.“

Jste ročník 2000, ale letošní draft se vás ještě netýkal. Sledoval jste ho, abyste příští rok věděl, do čeho případně půjdete?
„Draft jsem sledoval, protože tam byla řada mých kamarádů, které znám. Jeden z nich byl i Kuba Lauko. Všem jsem to moc přál. Překvapilo mě, že se nedostalo třeba na Matěje Blümela, Karla Pláška nebo Adama Gajarského. Tihle kluci odehráli dobrý šampionát. Matěj byl v USHL, dal Američanům čtyři góly u nich doma, což se jen tak někomu nepoštěstí, byl tam na očích a mě se jako hráč hrozně líbí, takž mě to mrzí i za něj.“

Myslíte už nyní na příští draft?
„Vůbec se na něj nesoustředím. Chci odehrát co nejlepší sezónu. Věřím, že když se mi bude dařit v týmu a dostanu šanci v nějakém nároďáku, šance by byla reálná. Je to až za rok, takže to je strašně daleko. Půjdu krok za krokem.“

Program máte celý rok hodně našlapaný. Stíháte vůbec nějaké koníčky?
„Věnuji se na 120 procent hokeji. Volného času mám úplné minimum. Když je třeba volnější víkend, věnuji se škole. Letos jsem nebyl ani lyžovat, což mám moc rád. Když jsem poprosil trenéra, tak žádný problém nebyl, jen mi promlouval do duše, abych dával pozor a nezranil se.“

Co Petr Čajka a hokejové vzory?
„Z českých hráčů jsou to David Pastrňák s Jakubem Vránou. Celosvětově se mi nejvíc líbí Auston Matthews z Toronta. Nesnažím se je kopírovat, jen se mi líbí, jak hrajou.“

Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej.

 
 


Generální partneři

© 2013 - 2024   Sportovní klub Kadaň, a.s. & eSports.cz s.r.o. | ODM