Tomaška se železným mužem nestal, naděje pohřbilo plavání
| 
Ján Tomaška se narodil 20. října 1984 na Slovensku. Dva roky hrál v Bánské Bystrici za dorost a potom přešel do Čech, kde tři roky bránil HC Energii Karlovy Vary. Jane, pociťuješ nějaké větší odlišnosti mezi českým a slovenským hokejem, existují jiná pravidla, na která sis třeba musel zvykat?
Na pravidla ani ne, ale fanoušci jsou fakt rozdílní. Tady chodí víc lidí a víc se povzbuzuje. V tom vidím rozdíl.
To je jasné. V soukromí jsem úplně jiný než na ledě. V soukromí jsem neprůbojný a na ledě se do mne opře energie.
Jako žena se do vaší šatny asi nepodívám. Jaká tam panuje atmosféra, popsal byste ji jako domácí pohodu nebo dračí doupě?
Ne, ne. Platí určitá pravidla. Co řekne kapitán, to se musí udělat. A pak ještě starší hráči. Já jsem tam nejmladší, musím dělat vše, uklízet, nosit puky a tak. Skoro jako na vojně. Není to zase nějaký teror, ale musí se poslouchat...(smích)... Mladí hráči jsou od toho, aby tohle dělali.
Stalo se Vám, že jste si někdy kvůli zapomnětlivosti musel půjčit cizí výstroj?
Když jsem jel na zápas, tak ne. Ale když jsem jel ze zápasu, tak jsem část výstroje zapomněl. Ale jestli to bylo po vyhraném nebo prohraném zápase, to už si nevzpomínám.
Vím, že na takovou otázku je ještě brzy, ale jak Vy sám vidíte pana Chlustinu jako trenéra? Nechává vás hrát a trénovat podle vlastních možností nebo nikomu nic neodpustí?
Odpustí...(smích). Jasný. Když někdo nedojel v závodě, protože už opravdu nemohl, tak mu nevadí, že to nejde. Ale když něco řekne, tak to platí.
Berete si s sebou na zápasy nějaký talisman nebo věříte jen tomu, že dneska se to povede?
Nenosím. Věřím svým schopnostem, když nevěřím, tak hraju špatně...(smích).
Rozhodčí jsou také kapitola sama pro sebe. Vážíte si jejich práce nebo je považujete za malé neškodné postavy jezdící po ledu a snažíte se jich nevšímat?
Většinou bych si jich měl vážit, ale někdy to nejde. Když nemají pravdu, nemůžu si jich vážit. Za hádání s rozhodčím už jsem trest dostal mockrát...(smích).
Když se na ledě vyskytne nějaká konfliktní situace, snažíte se řešit ji s klidnou hlavou nebo se zkrátka neudržíte?
Někdy přemýšlím a někdy mi to přeskočí a jednám impulsivně.
Jakou máte taktiku na fauly, nesmí být vidět nebo je Vám jedno, jakým způsobem protihráč skončí opřený čelem o led?
Snažím se hrát bez faulů, protože nemám rád tvrdý hokej. Raději hraju hlavou. Když je to už opravdu nutné, třeba když jde hráč sám na branku, tak zafauluji. Malé strkanice jinak patří k hokeji.
Měl jste už někdy chuť uprostřed zápasu praštit hokejkou o zem a odejít nebo se nevzdáváte a bojuješ až do úplného konce?
Už se to stalo, ale vydržím do konce. Střídat se nenechám.
Tuto sezónu se změnila herní pravidla na extraligový systém. Na led budete nastupovat na střídačku doma a venku třikrát týdně, do toho ještě tréninky. Volného času asi moc nezbude, ale přesto, jak ho plánujete trávit?
Podle tohoto systému už jsem hrál dvě sezóny po sobě, tak jsem si zvykl. Hokej je o tom, že se hraje, ne pořád nějaké volno. Zbylý čas trávím s přítelkyní nebo se chodím bavit s kamarády.
Komu jste fandil v letošním mistrovství světa - Česku nebo Slovensku?
Jasně Slovensku. Kdyby Slováci vypadli, tak budu fandit Čechům. Ale to se nestalo.
Teď se pustíme tak trochu mimo realitu, zapomeňte na omezení, fyzičku i talent. Kdyby byla ta možnost, za který domácí i světový klub byste si chtěl zkusit hrát?
Postup mě láká hodně, za lepším jsem šel zatím sem. Ale chci pokračovat dál. Každý říká do NHL, ale mě se jejich hokej nelíbí. Jsou tam nejlepší hráči, ale mě se líbí český hokej. Nabídku třeba do Finska bych přijal. Je možné, že bych se naučil i jejich řeč, když už jsem se naučil česky...(smích).
A do Ruska...?
Rusko taky. Finsko, Rusko, Švédsko. Jsou tam sice tvrdé podmínky, hlavně se tam tvrdě trénuje. Ale dobrá nabídka se neodmítá.
Co v životě považujete za svůj největší úspěch a je nějaký vrchol, který byste ještě do budoucna rád pokořil?
To, že jsem se dostal do Karlových Varů a že už trénuji s muži. V Kadani jsem zatím na zkoušku, a když se uchytím, tak už budu hráčem nastálo.
Jezdíte se dívat i na jiné hokejové zápasy nebo Vám ty Vaše bohatě stačí a výsledky ostatních si potom přečtete v ranních novinách?
Když mám čas, tak se jdu podívat, protože každý se musí učit. A když vidím jiný hokej, mohu se z něj poučit. V Čechách svůj vzor nemám, ale na Slovensku obránce Švehlu. To byla taková vůdcovská osobnost.
Ve středu jste soutěžili o titul „železného muže“, jak jste dopadl? A kdo je pro Vás tím pravým mužem?
Podle mě je každý železný, ale ten, kdo vyhraje, je na tom poněkud lépe. Já jsem byl devátý, trošku jsem zkazil plavání, ale jinak na kole se mi jelo dobře. Dal jsem si za cíl hlavně dojet, protože jsem minule na kole málem zkolaboval. V soutěži jsem se snažil. Mohlo to být lepší, možná příště...(smích).
A v které disciplíně „železného muže“ jste si nejvíce věřil?
Asi kolo bylo nejlepší, ale běh byl taky dobrý. Plavání to bylo špatný.
Přemýšlel jste už někdy o tom, co budeš dělat, až skončíš s hokejem?
To je jasný, každý musí jednou skončit. Chtěl bych trénovat malé děti, aby se naučili, jak se má bruslit. Já jsem začínal hodně pozdě a ze začátku mi chyběly zkušenosti. Když jsem byl déle na ledě, tak už jsem se do toho dostal. Rád bych vychovával děti a přenášel své zkušenosti.
Nakonec se ještě vrátím k fanouškům, zdravé jádro se v poslední sezóně rozpadlo a bubny zůstaly častokrát ležet ladem. Na co byste Vy sám diváky nalákal, aby vám přišli fandit?
Ať se přijdou podívat, a když se jim to bude líbit, tak zůstanou. Ale je docela dobré, že i když se týmu nedaří, tak ho fanoušci podporují. Tým si začne víc věřit a bude lépe hrát. Tohle jsem pocítil v Sokolově, když jsem přišel a bylo plné hlediště a všichni začali křičet. Hned se hrálo úplně jinak než v juniorce. Bylo to úplně něco jiného
